A roky jdou – dům prázdný je a tichý,
dvé srdcí teskní v jeho pokojích.
Kde mladé štěstí je dvou srdcí milujících,
kde dětské hlaholy a radost, dětský smích?
Úsměvy jejich, radostí jich žili,
těch milých hlasů dům vždy býval pln –
teď prázdný je, stesk v srdci, vlas už bílý,
vše zapadlo do času dravých vln.
A smutno v srdcích ve větvích jak stromu,
když mladí ptáci vylétali z hnizd,
jak v podzimu, když den se v chladu krátí,
a se stromů uvadlý padá list.