V čas tento smutný dnes, jenž pln je slz a lkání,
kdy jak by hroutila se země v moře děsu,
a srdce zoufalé kdy lká o slitování,
odejít od lidí se zachce ve chrám lesů,
v sloupoví zeleném, kde jak by myrrhy vůně,
pod klenbou stromů dech pryskyřic tichem vane,
a bolest skrýti tam, jíž lidské srdce stůně,
zapomnít marných dnů, jež v neznámo jdou plané.
Dech horký, kořenný jen cítit slunných strání,
tajemným naslouchat po kraji hlasům zrání
a čekat, nové-li dech vánku nese zvěsti,
o novém životě, o novém člověku,
jenž těžce rodí se v neznámém daleku,
o kráse neznámé, tušeném, novém štěstí.