Za noci bezesné a v mrtvém tichu,
kdy přízrak bolesti u mého lože stál,
vlajícím větrem pod hvězdnatým nebem,
silnicí v kraji v dál jsem putoval.
Zem jarem voněla a větry duly,
a tak jsem šel a se vším usmířen,
na nebi hvězdy poslední už bledly,
a nad horami světlil se už den.
A v dáli dvorec už zdí bílou kýval,
tam k chvále dne svou píseň kohout pěl,
a slunce budil vítěznou svou písní
k novému žití, k prácí probouzel.
A tak jsem řek: Já k vám jsem tedy přišel,
bych vytoužený nalezl tu klid,
v zátoce klidné v žití vlnobití,
na slunném břehu jejím na nic nemyslit.
V pokoje matném šeru čas se vlekl líně,
a v městě v kalný den se život probouzel,
jak včera člověk tam se brodil v jeho špíně.