Až za noci mne sen v svůj závoj skryje,
já uzřím ji v zářícím slunce plání
jít záhonem bělejší nad lilie
tak mezi květy v sladkém usmívání.
A pohledem rozjasní chmury temné,
to hvězdy jak když blesknou ve hlubiny,
dotekem vlídným bílé ruky jemné
zaplaší s čela bledého mi stíny.
A v utěšivém, lehkém naklonění
se rozplynou mé strasti všecky bědné,
a ráno než zaplane v moje snění,
snad úsměv tiše na rety mi slétne.