Strom osamělý stojí v širém poli,
blesk bije v něj, déšť s větrem bičuje ho,
přec jakby o lásku pro kraj ten kolem prosil,
ku nebi rozpiaty jsou větve jeho.
A pro toho, kdo potem svlažil zemi,
a půdu rozvlnil žloutnoucím klasem,
i pro ty, opuštěni kdož a bez domova
v stín jeho hlavu svou skrýt přijdou časem.
V svých dlaních bezpečně hnízd štěstí chová –
Když za noci hvězd světla kanou s výše,
do kraje dívá se a ku příbytkům lidí,
a v stesku pak se rozešumí tiše.