Mdlou vůní akátů noc je dnes prosycená,
a touhou stonavá tak tesklivou je dnes.
V zahradách za řekou do noci slavík touží.
Svou zádumčivou píseň zpívá jez.
Noc řečí tajemnou, slyš, hovoří teď k tobě.
Jak žalující čís’ bych slyšel hlas;
– Kdo jednou setkali se v pustých cestách žití,
že rozejít se musí, musí zas’...
Je steskem vzpomínek noc divně rozechvělá.
Akátů bílý tiše padá květ.
– Ó, poutníče, jenž smuten cestou kráčíš,
kde cíl je tvůj? A marno toužit zpět!