To na podzim již bylo, mlhy v horách
se střely po lesích, vzduch jimi vlhký
byl studený – jak musselínem potáh’
by celý kraj, v dál stajený se ztrácel.
Na zvráceným jsem obrazem stál břehu,
ve vodě zvlněně se stromy chvěly,
a oblaka s předtuchou blízkých sněhů
nad zemí propadlá nehybně stála.
Klid opuštěných míst se vlekl kolem,
stesk zašlého, chvil důvěrných kdys dávno –
dech květů svadlých s pokoseným stvolem,
trav posečených již na loukách duše.