Omšelý, nízký, v domů tu řadě,
vzpomínka jakby z dávných let,
nahrben stojí, nízkými okny
zasněný hledí v jiný svět.
V schodišti, oknech, pod stropem nízkým,
pavouk své dumy zapřádá –
Na hlavu bílou, na šíj tam slabou,
tíha se roků ukládá.
Pro nedosněný z mládí sen jeden,
ještě tam oči teskné jsou –
ve svět jí cizí už se nevrátí,
mrtvou ji z domu vynesou.