Jak slunce v červáncích když padá za obzor,
a žáry letních dnů mráz ledný vystřídává,
tak v smutku pozdních let se tobě náhle zdává,
to vichru studený jak dech by vanul z hor.
A mraky houstnout zříš se světlem na jich lemě,
a jako plavec byls’, jenž v moře nořil zraky,
prohlédnout cestou chtěl tajemné za oblaky,
a nikdy nezvolal vítězně: Země! Země!