Neděle je. Drobné kapky deště
po zvlhlém se oken vlekou skle – –
jak by šedý závoj na všem ležel,
šedé světlo strnulé a mdlé.
Jak by smutek na všecko se věšel,
stopeno vše ve mléčném jak skle –
hnědý list se v větvích chvěje ještě,
v zeleni park umírá již mdle.
Za sny mládí chorá duše v let
pustila se – motýl opožděný,
za květem, jenž dávno utržený,
(opojná jej láká ještě vůně...)
Za nimi duch v pozdním létě stůně,
za těmi, jež nevrátí se zpět...