Když z rána vlhký chlad a mlha padá na zem,
a jaro nesmělé k nám přijít váhá,
na obraz na stěně zřím, v trávě nymfa nahá,
kde s květy ve klíně schýlena nad hor srázem,
vod jarních naslouchá šumění, plesné písni.
A jarní míza v bříz bělavě stoupá kmeny,
zelené koberce jsou zemí rozestřeny
a stádo oveček se bílých v shluku tísní.
A mysl zahořklá a unavená světem,
jak motýl, zvábený rozkvetlým sladkým květem,
na fantasie zlatý břeh se dává v let.
Tu plane vše a září, prudce voní květ,
zde v trudné starosti neprchá život krátký
a šťasten můžeš tu se vesnít do pohádky.