Smrt znavena svým dílem založila ruce
a rozhlédla se kolem. Všude stopy zřela
své práce ničivé, jen bolest, umírání,
a pole zdupaná, zem rozrytou, jak rány
by zely hluboké, bolestné v živém těle.
Obloha rděla se požáry vsí a dědin,
zdi smutně trčící, a ohořelé krovy,
a padlých bojovníků všude mrtvá těla.
Do opuštěných hnízd se nevraceli ptáci,
klid mrtvý hřbitova leh’ v nezoraná pole,
zem těžce dýchala a krví přesycená
po ránu z těžkých snů se, z mrákot probouzela.
A v lesích oněmlých jak ustrnulých hrůzou
zlomená ležela teď stromů mrtvá těla.
Nad pole nevzletěl ku nebi skřivan s písní,
a slunce, loučíc se, jak v krvi zapadalo.
To všecko zřela Smrt, své dílo dokonané.
Ve vzduchu prochladlém jak chvělo by se ještě
sténání raněných a kletby jejich marné,
co zatím zmíral den, a země krev jich pila.
A v zraky padlých, Smrt, když uděšeně zřela,
jež k nebi chladnému jak s výčitkou by zřely,
když mladá viděla jich pokosená těla,
svým dílem zhnusená do dáli odcházela.