Kol domů zdí, jež vydechují teplo
jde, v modro nebes hledí zraky prázdné,
a holí v rhytmu o kámen, jež zvoní,
si cestu hledá v věčné tmě a zrádné.
Jak náměsíčný ulicí jde ve tmě,
proud světla slunce do očí mu leje
(snad teplo cítí jeho, v oknech domů,
jež září vzňaté ve vzduchu se chvěje).
Jde. V noc mu věčnou ulic život hřímá,
tma bezdná v tvář, v níž úzkosť zříš, se šklebí,
a zraky ztrnulé, upřené v dálku
jak s prosbou o pomoc by zřely k nebi.