Tak zřel jsem ji zas po čase,
v dnech mládí kdys’ já jsem ji znal,
teď stříbro měla ve vlase,
svou píseň paprsk v parku lkal.
Tak sešli jsme se po letech,
když měsíční pad v cesty lesk,
mdlý úsměv měla na retech,
a v očích zřel jsem tichý stesk.
Byl podzim, v městě za řekou
se modlil tichem k nebi zvon,
a večerem jak zněl a tmou,
tak bylo to jak pláč a ston.