Šel smutný bojištěm, bolestné v tváři rysy,
a plný soucitu, jak na zemi žil kdysi,
jej zraky horečné těch zřely, bez pomoci,
kdo tady zmírali pod hvězdným nebem noci.
O lásce nezměrné kdys duše jeho snila,
a země jediný teď hřbitov velký byla;
A úzkost nesmírná sevřela srdce jeho,
a smutek zoufalý, a marnost všeho, všeho.
Šel Kristus bojištěm, dech smrti zavál plání,
zrak jeho ku nebi se vznes’ o smilování.
Jak z trní koninu by člověk v skráň mu svíjel,
a na kříž Golgaty jak znovu by ho vbíjel.