Pláň ztichla. Konec boje. Tak mnohý skosen kles se zbraní v tvrdé dlani, to v cizí zemi dnes.
Den dohořel a na zem stín noci tiše leh – bojištěm přelét vánek, jak tisíců by vzdech.
A mnohý v němém žalu, než navždy zavřel zrak, zřel známý rozplývat se a milý obraz tak.
Kdes rodnou vísku v dáli, a ženu, dítě tam – a zašlý život celý jak sladký byl by klam – –
Pláň ztichla. Konec boje. Tak mnohý skosen kles. V společném hrobě všichni spí v cizí zemi dnes.
Zapadlá víska v horách. Modravou dálavou nad zemí skřivan zpívá si jarní píseň svou.
Políčka malá v horách a plná kamení. Tak mnozí v cizí zemi tam leží pohřbeni,
kdo v potu tvrdé práce přec rádi za pluhem šli pod modravým nebem, byť skoupá byla zem.
Zapadlá víska. V stráni, hle, nízké stavení. Na prahu žena stojí v žalu a trápení.
Domů se navrátili, a ona čekala, u kříže nad cestou, ach, přehořce plakala.
A marně vybíhala před nízké stavení – kdo padli v cizí zemi, tam leží pohřbení.
Stavení nízká v stráni, bělavý v řadě dům, tam žena mladá stojí a hledí k obzorům.
Jí v bolesti a žalu ubíhá za dnem den, podivný každé noci ji divný trápí sen.
Muž mrtvý zjevuje se, když v noci ticho je, dí: „V cizí ležím zemi, a nemám pokoje.
Po rodné toužím zemi, tam, dálném ve kraji mé vzpomínky a touhy mně spáti nedají.
Na rodnou myslím hroudu, již pot můj svlažoval, daleko rodná země – což, klidně v ní bych spal!
Já v cizí ležím zemi, na srdci jaká tíž! A touhy po domově v mém srdci neztišíš!“
Jde z rána mladá žena trápena teskným snem, chvějící rukou váže v uzlíček rodnou zem.
„To hrouda rodné země, již potem svlažoval – Tam v dálné cizí zemi, by klidně pod ní spal!
V uzlíček zbožně vážu vonící, hnědou prsť – Sny o domově dá mu i rodné země hrsť.
Na hrobě kus té země, již tolik miloval, se srdce tíží sejme, jak v ní by spočíval...“
Pláň širá, opuštěná; tam mnohý skosen kles. V společném hrobě všichni spí v cizí zemi dnes.
Domů se navrátili, a ona čekala, u kříže večer dlouho přehořce plakala.
V cizině v hrobě leží, jdou stíny po kraji, zem cizí tíží, touhy, ty spáti nedají.
Nad zemí skřivan zpívá si jarní píseň svou. Znavena poutí, žena, jde cestou necestou.
V uzlíčku rodnou zemi, již tolik miloval – by pod ní v cizím světě jak v rodné půdě spal.
Cookies on Poetry Cove