Do větví smutečních vrb ticha dech
míst opuštěných již – na rovy leh’;
hřbitovem duše své jsem klidný šel,
kde zašlého již dávno, stesk se chvěl.
Zde vše jsem pochoval, v co věří svět...
strom illusí již usch’ a neměl květ,
jejž v duše zahradách jsem vsadil... Vím,
to bylo dávno již, kdys’ na podzim.
Vše jsem již pochoval – mrtvého klid
já cítím – na hrobech, když smutek slit
a na cestách, když všichni odešli,
a s Zapomněním Čas přes hroby šli.