„Proč zamlklý jsi tak, a o čem smutně sníš?
Či bolest závojem zastřela svým tvůj hled?“
„Já v pláních sněhových jsem smrti hleděl v tvář,
a v celé peklo se, propasti nořil běd!“
„Tam v pláních sněhových, ztracených druhů snad,
teď jména vyslovil jsi, věrných druhů svých?“
„Já v srdci vzpomínkou je oplakal, však dosud
v mé žijí paměti, jak žili v žalech zlých!“
„Ó, rci, snad milenky jsi vzpomněl vzdálené,
jež v slzách čeká tě a v smutném snění?“
„Sám šel jsem životem, a v oči blankytné
za jarních večerů jsem nezřel v opojení!“
„Ó, rci mi, o čem že zamlklý smutně sníš,
a zrak tvůj tesklivý, rci, kam se zahleděl?“
„Já bílá oblaka na nebi domova,
a rodné chaty kouř bych modravý zřít chtěl!“