Jdu krajem stopeným v paprscích slunce žhavých
po bílé silnici – bez stínu stojí stromy,
nad nimi modravé se čisté nebe klene, –
již v dáli v zeleni zřím skryté bílé domy.
Vzduch žhavý chvěje se nad žlutým mořem klasů,
jež stojí nehybné, bělásek chví se v letu,
a píseň třesavá zní cvrčků tichem s polí,
jichž kraje místy rdí se krví máku květů.
Je mrtvo, žhavý dech jen cítíš země sprahlé,
a bzukot ospalý much, vítr nezavěje – – –
Nad lesy vyvstal mrak, a kalí se již nebe,
ve vzduchu žhoucím dál se píseň cvrčků chvěje.