Děl v pochybnosti duch odsouzen k hoři:
Jak osamělý ostrov v pustém moři
jsem sobě vesmírem – ztracená výspa ta
je mořem všednosti a pustým objata.
Všech lidských žalů, běd, já nesu tíž,
a dávno, dlouho jak, ach, nevím již,
loď poslední od smutných břehů těch
v přístavy bezpečné svůj zamířila běh.
Je osamělý ostrov v pustém moři. –
Pod nebem lhostejným duch odsouzený k hoři,
jen noci žaluje, dnům prchajícím všem,
jak smutno, k smrti až je býti člověkem.