Po stráni z hřbitova cesta se točí, pospíchá děvčátko, modré má oči. Pospíchá k domovu přes pole širá, za obzor zapadá slunce a zmírá.
Doma už macecha čekat je bude, láním je přivítá macecha zlá – U cesty cvrček svou písničku hude, suknička bělavá po větru vlá.
Nazpět se ohlíží, slzy má v očích, na stráni bělá se hřbitovní zeď... Domů se děvčátko navrátit bojí, vydechlo, běh mírní teď.
Pod strání tichounce ubíhá řeka, klikatí nízký se břeh. K řece se blíží a dívá se, dívá, ramenem bílým jak někdo když kývá,
v měsíčním světle zří podivný zjev, neznámý, sladký ji upoutal zpěv. Za řekou rusalky v heboučké trávě k reji a tanci to sešly se právě.
Věnečky z květů v kadeřích, na rtech a v tváří lehký smích. Děvčátko stanulo, divný zří zjev, neznámý, sladký je upoutal zpěv.
„V obydlí, když lidském vzplanou světla za šera, na palouku v rej se dáme u vod z večera.
Na palouku při měsíci, heja heja hej – lidského neznáme hoře, k tanci s námi spěj!
Po práci, když člověk složí k spánku hlavu mdlou, k reji nás a tanci vábí měsíc září svou.
Na palouku v rej se dáme heja heja hej – lidského neznáme hoře, k tanci s námi spěj!“
Děvčátko zdiveno dívá se, dívá, rusalek nožky se mihají v trávě, divný vše oživil tajemný vzruch. A, hle, tam vodník se vynořil právě
z tůně a zelený češe si vlas. Pod listím skřítkové s vousem až k pasu mihli se, na čapkách rolničky zní, skřítkové pitvorní z podzemní skrýše,
poklady tajemné hlídají v ní. Děvčátko stojí tu, oči mu planou, vzruch a šum všude kol, podivné hlasy; vánek, jenž přelét a kolem se chvěje,
tajemnou přinesl jakousi zvěsť. Listí bříz chví se a tiše se směje, stromy se naklání, šeptají cos’. Na mez cvrček sed, naladil struny
na drobné housličky hude a hude – jaká to podivná, tajemná noc. Domů se děvčátko navrátit nechce, touha je vábí tam v pohádky říš.
Oči mu planou a dívá se, dívá, rusalka ramenem bílým hle, kývá, vodník zve vábivým hlasem je blíž. „Skleněný zámek pod vodou,
hluboko pod vodou mám. Zlaté tam rybky, stříbrné zvábí tě k veselým hrám. Lesknavé perly, věneček
z vodních trav, zelených řas, vodní si růže bělostné v hebký svůj zapleteš vlas. Za noci měsíčné rusalky
na břehu u vody, hej, rusalky s rouchem z mlžných par vezmou tě k tanci a v rej. Na všecko, na vše zapomínáš,
osud co záhy ti vzal. V pohádky říši tajemné nezvíš co lidský je žal.“ Děvčátko dychtivě naslouchá hlasu,
zrak jemu dychtivě plá, odejít na vždycky z domova touží, macecha s láním kde čeká ji zlá. V dědině do tmy tam světýlka svítí,
děvčátko bojí se navrátit zpět, matka, když mrtva už ve hrobě leží – láká a vábí je neznámý svět. V měsíční záři, hle, stříbrné vlnky
lákají měnivou hrou, v objetí měkké je pojaly vlídně, lichotně k děvčátku lnou. Zachvělo sítí se – jakby vzdech ze hlubin,
tišivě skolébal vody je klín...
Cookies on Poetry Cove