V závojích černých těhotná hrůzou šla Noc...
Zbloudil jsem v duše své neznámém kraji...
daleká smutku jen rozrytá pole,
hluboké zející bolesti rokle,
průvody, viděl jsem na pustých hradech
duchů, již vlekli se z Minula klínu –
prchal jsem ze síní zbořených – z koutů.
Ohlasy vstávaly vzbuzené kroky.
Kol tůní zoufalství bloudil jsem černých,
v zelených děsu a studených svitech –
Na kraji vyvstalých, zamlkých lesů
klesl jsem – příšerných, tajemných šílenství lesů...