Ku stolu plnému vybraných požitků žití
jsem zased’ mlád, však vina opojení zhořkla mi na rtech.
Kdos’ Neznámý, jenž k stolu mému sed’,
jed otravy vsypal mi v číše.
Kdos’ Neznámý, jenž chodí vedle mně,
o smutku vypravuje mi setmělých na podzim parků,
a prázdných komnat opuštěných vill,
o smutku odměřených kroků do boje odcházejících za noci městem,
o smutku nemocných, pod jejichž okny průvod jde za zvuků hudby,
o smutku posledních stisknutí rukou na palubě klesající lodi,
a přílivem kalných vod smutku zalívá mou duši.
Za nocí Neznámý kdos’ u mého stojí lože,
čte z knihy duše mé a pohledem mne děsí,
a plaché prchají zlekané Sny od mého lože.