Mák v polích kvet a rděl se,
a zrálo obilí.
Po klidu zatoužil jsem,
tam venku na chvíli.
A s úsměvem jak šel jsem
pod modrou oblohou,
ji plačící a smutnou
jsem potkal ubohou.
A děla mi, že navždy
odchází od lidí,
že v nízkých staveních tam
jí rádi nevidí.
Že jiných vděků teď už
prý vábí dívčice,
a příliš prostičká je
prý její suknice.
A teskně zahleděla
se k horám v modrou dál – –
sesmutněl tichým žalem,
kdo tak ji miloval.