Zřím okny v ticho neděle –
sníh v město pad, na stráních leží,
již stichly zvuky ztemnělé
na zasněžené chrámu věži;
a v oknech záři slunce skvít
zřím v barvách jich, ve chrám jak padá,
zas náladou se svátku spít
chci v duši moji, jež se vkrádá.
Jdou na mši sněhu ve třpytu,
po ztezkách zapadlých jdou v řadě,
po silnici, již zalitu
zřím jasem slunečnim – jdou všade.
V ten nestopen já jejich cit,
(jejž zapoměl jsem dávno svatý)
přec náladou se svátku spít
chci, city dávnými zas vzňatý.