Nad knihou básníka se chvíli zamysleli,
a potom znavení a roztrpčeni děli:
Za veršem sune se verš poutníků jak řada,
již smutnou pouští jdou, v níž soumrak šerý padá.
Jak z mraků slunce by nesvitlo po den celý,
jak život byl by jen malomoc, teskné žely,
jak pusté byly by a bez radosti světy,
jak vůní otravnou by dechly hořké květy – –
A v stěny žaláře duch marně křídly bije,
co oni hrbí dál své zotročené šíje,
a ve vod stojatých se topí kalné rmuti.
Ó, smutný básníku! A není k rozetnutí
to pouto, kterým spial tě osud ve své zvůli –
těch hořce polituj, kdo v rmutu utonuli.