Já cestou žití šel a světla nezaplála
v tmy skleslé – nad hlavou jen černá mračna stála,
klid mrtvý, strnulý se na vše kolem věšel,
a nikdo po cestách těch smutných, nikdo nešel.
Tma krajem rozlitá do duše mojí padla
v závojích smutečních, jež těžké v cestu kladla,
má duše chvěla se, kol černé stíny stály,
a měsíc nevyšel a hvězdy nezaplály.
A nikde, nikde cíl, kraj v tmách se nekonečna
jen ztrácel rozlitých. Noc strnulá a věčná
šla s bledou úzkostí – nad hlavou mračna stála,
a nikdo nešel kol a světla nezaplála.