Hvizd stroje z nádraží do ulic zaleh’ ruchu,
ve hřmění povozů, těžkého města vzduchu,
a zvolna nádraží se stmělé plní davem,
jenž v ulic vír a shon se tříští v jitru smavém.
Zní skřípot vozíků a hlasy pomísené,
kol hrkot, vozků křik, povozy nabízené
po délce chodníků ve dlouhé řadě stojí,
a vozů nárazy, jež připínají k stroji,
je slyšet v ulici, v níž zář se slunce leskne,
jež v oknech chvílemi, jak otvírají, bleskne – –
A zvolna v nádraží se ticho zase vrací,
jen vrabců slyšíš hlas, jenž pod střechou se ztrácí,
a vzduchem prohřátým se ranním s křikem honí –
kdes uvnitř nádraží kov o kov jasně zvoní.