O berlích strnulé své nohy vleče,
tak slabé za sebou jak nohy děcka,
a z očí zapadlých v tu velkou lebku
zří strhaných ta bída jeho všecka.
Když s prosbou v nich je upře k těm, kdo v štěstí
jdou žitím, po zemi co on se plouží,
těch více je, již odvrátí se s hnusem,
než těch, co v kapsu plnou ruku vhrouží.
Snad z útrpnosti Bůh mu zastřel duši,
by necítil jak pohled, soucit raní,
– on směje se, že až to v duši bolí,
když mědi víc než včera zří v své dlani.