„Vy radost slunce ranního v svých máte očích přivřených,
a barvu růží ve tvářích, těch růží světle červených!“
„My s úsměvy jsme vstávaly v radostných vždycky náladách.
S popěvkem na rtech Radost jen vždy chodí v našich zahradách – !“
„Oh, rcete, vašich v zahradách nebývá nikdy šeření?
A nikdy bledí nechodí tam, touhou, smutkem umdlení?“
„My štěstí naše, úsměvy, jim všechny rády rozdáme,
a měkkou dlaní s jejich čel jim smutek něžně stíráme – !“
„Po opuštěné cestě tam, sesláblí nikdy nechodí?
A ve tmách jejich nikdy tam se zoufalství jim nezrodí?“
„My pevnou rukou po cestách je jejich, silné, povedem,
a těm, již ve tmách zbloudili, my světla jasná rozžehnem!“
„A nikdy stínů potom chlad už do duší jim nenapad,
když večer je, a zsinalý zří měsíc vašich do zahrad?“
„Oh, my se ještě modlíme, vždy na večer se modlíme,
a za klid jejich duší my, za klid jich duší prosíme!“