Luk zeleň, zahrady, tam městečko se zjeví,
z dob dávno minulých jak zkamenělý zjev,
jak v kouzlo pohádky a ticho zakleté je –
ven vyjít ze brány skřivánčí vábí zpěv.
Silnice s topoly se z kraje k městu blíží.
Zasténá ze dřeva sroubený k bráně most
nad mělkým příkopem zarostlým spletí křovin,
pne brečtan po zdi se a ku oknům až vzrost!
A měšťan v podvečer si klidný vyjde branou,
jde krokem pomalým alejí s topoly,
když slunce odleskem posledním oka vzplanou,
a vánek přeběhl jak vlna po poli.