Tak v dlouhém průvodu a v plné síle
ku hrobu, statečni, jdou v stínu smrti,
a slunce úsměvem je provází v klín hroudy,
a země v zeleň se obléká této chvíle.
A v spleti zelených a kývajících snětí
svou jarní píseň pták si pod oblohou zpívá,
hmyz v zlatém paprsku a teplém dál se honí,
a pramen hovoří si pod kořenů spletí,
a skáče vesele a po křemenech zvoní,
a v dáli ubíhá, jak v ustavičném smíchu.
Strom cítí rozkvetlý až v kořen kouzlo žití,
pohádce tajemné naslouchá skála věků,
jdou cestou milenci jak dříve v plachém snění,
a oráč za pluhem jde, klidný jenž má zrak.
A vášně boje když dovřely, nad mrtvoly,
nad pole smrti vznes’ se skřivan do oblak.