Když za svou hvězdou jdeš, jež hoří osaměle,
a poutník znavený pak cítíš svoji mdlobu,
když život břemenem a zítřky bez naděje,
jak kalné vody jsou a hoře nesou zlobu,
od žití, člověka, odvracej svoje zraky,
vol cestu v samoty, jež tiché uniká,
své srdce očisti od všeho pozemského,
a sny své žárlivě pak střež, sny básníka.