Své duše slyším tichý zpěv,
i smích a sten, i její řev.
Ten tklivý zpěv jak vyznání
mé čelo v dlaně přiklání.
A směje-li se, posměch, vím,
vždy ostrý jenom uslyším.
Za nocí tichých její sten
mně plaší s víček bílý sen.
Jak šíleného děsný zpěv
mně probouzívá její řev.
Jí naslouchám, když soumrak slit –
kdy duše má, kdy najdeš klid?