Já bílou cestou šel, jež vinula se v tmách,
a v duši soumrak padal v šera slití,
po cestách stmělých šel ve světlech bledých strach,
jež v soumrak duše mé příšerně svítí,
ve hřbitov duše mé ve žlutých přísvitech...
Na hrobech mého Já, jsem viděl, věnec svad’,
jenž v teplých slabosti kdys’ marné přílivech
jsem rukou chvějící již dávno, dávno klad’.
Nad hroby těhotný stál zapoměním mrak,
jež těžké lilo v zčernalé se kříže...
a vyschlý nezvlhnul mně bílou slzou zrak,
když zaskřípěly vchodu za mnou mříže.