Silnice bílá s řadou topolů,
na trávu, květy, prach se ukládá,
a pole, louky – pestrá křídla svá
na slunci motýl jemně rozkládá.
Strom osamělý v polích, pod ním kříž,
na kříži Kristus hlavu kloně sní
pod nebem modrým, nebem nezměrným.
Zmrtvilo všecko slunce polední.
Cos’ jakby těžce na všem leželo.
Pod křížem, na němž hlavu znavenou
jsi sklonil, Kriste, na tvrdou zde zem
do trávy kladu těžkou hlavu svou.