Za jiter růžových ku nebi skřivan stoupá,
na břehu stromy nad vodou se chýlí,
a kotouč slunce z mlh když blesk, v té chvíli
v přísvitu nachovém se srdce její koupá
jak lístky květů v ranní rose vlahé.
Kdo něhu její, city pochopí,
když kouzlo neznámé ji srdce zatopí,
a štěstí písní svou ve chvíli blahé?
Pod nebem nesmírným jak v chrámu sama dlí,
jak na modlitbách v sladce snivé tiši,
a louky zrosené, a lesy mírem dýší,
a nebe modré se ve zraku zrcadlí.