Na skále stojí starý hrad
ve smutku rozvalin.
Jak mraky táhnou oblohou,
jich na zem padá stín.
Já smutné doby smutný syn
jdu s dumnou písní svou.
A zavaleno kamením
je staré nádvoří.
Zdi sesuté a omšené
to ke mně hovoří:
– Jsou srdce lidská z kamene
a láskou nevzhoří.
– My v pozdní časy trčíme
tu mlčky z jiných dob,
jak památníky omšené
nad zašlé slávy hrob.
Jsou křivdy ještě nemstěné,
a srdce plná mdlob.