Na nosítkách jej k vozu vynesli
ze síní smutku, smrti, v ulici,
v níž karbolu byl zápach rozlitý,
a v podušky jej zvolna složili.
Ve tvářích bledých, do nichž dechla smrt,
byl úsměv rozlitý, když odjížděl
vůz v slunce paprscích, jež zalilo
jej náhle teplem měkkým, lichotným –
A viděl doma se již – doma zas – –
ston nemocných za nocí bezesných
tkvěl ještě v duši mu jak těžký sen,
když odjížděl ven, domů umírat.