Do noci světlo kmitá
z nizoučkých oken tmou,
skučící vítr kvíle
naříká dědinou.
Ledovou dlaní hází
sníh nízkých do oken,
tam v jizbě všichni žijí
jakýsi těžký sen.
Tam matka v žalu chodí
a jako bez duše,
do noci naslouchá jen,
jak v zlé by předtuše.
Den celý jen se modlí
a bohu žaluje,
a dcera plátno bílé
slzami svlažuje.
Na bratra myslí v poli
a v noc se zadívá,
tam bouří vichr divě,
a děs jí zachvívá.
Za stolem otec sedí,
má hrdé čelo hor,
a v zachmuřeném zraku
stajený jejich vzdor.