Co vzklíčilo, kvést chtělo, k plodům zrát,
to osud zlý jak bouře náhlá drtí,
a lidské životy jak obilí
zřím vzrůstati a zrát jen pro srp smrti.
A nezří zrak tvůj za tmy závoje,
vše mění se a pozvolna svět stárne,
co zatím po věky a znovu zas
své žití člověk vleče marné, marné.
Jak jitra v slunci touhy jeho planou,
a hasnou v tmách, jak slzy hvězdy kanou,
v jich ticho hrobové a jejich děs.
Jak vichr lkát bys pustou slyšel plání,
tmy černější jsou, rostou bez ustání,
a není, kdo by světlo ve tmy vnes’.