Kol pustých zahrádek a z chudé čtvrti města,
do kraje radostně pospíchá bílá cesta,
zbavená těsných pout, dvé řady šedých domů,
teď v kraj se rozběhla a ve průvodu stromů.
Tou cestou půjdeš-li, se v ticho velké noře,
jak v lázni hojivé své neucítíš hoře.
Duch křídla rozepne, zbavená špíny města:
a jak by v jiný svět tě povede ta cesta.
Tam v poli zraje klas a zavoní ti chlebem,
a píseň skřivánčí zní pod nezměrným nebem,
jež modré oko jak se vlídně dívá dolů,
tam tiché radosti sedají s tebou k stolu.
Do noci třesavá zní cvrčků píseň v poli,
mír cestou ku vsi jde ukryté pod topoly,
do noci zapadlé a měsíčního světla,
jímž náhle v kraji noc jak modrým květem zkvetla.
Čas tiše plyne tam, jak řeka klidným tokem,
a život, rozsévač, jde brázdou volným krokem,
radosti rozsévá i žaly plnou hrstí
v dny všechny člověka jak do zkypřené prsti.
A dnů, když dovršen je počet, když se stmívá,
a plamen stráven je a zhasla touha živá,
se světem smířeni, spí pod zelenou thují,
a vánky zdaleka jim nad hlavami dují...