Jde krokem loudavým a ruce v zad
má skříženy a tupě hledí v před,
když v šeré ulice tmy závoj pad’,
a plynu žlutavý plá v chodník svit.
V před s hlavou schýlenou, chorobně bled
jde, jak by cizí mu byl život ten,
a tupě oddaný v něj, plný běd,
má v úsměv strnulý stažený ret.
Co jiní baví se po celý den,
po cestě rozkoší životem jdou,
on tupě hledí v hovor kolem, smích,
a klidně nese žitím kletbu svou.