Ať v tichu samoty, ať v ulic ruchu,
hovoří všude srdce člověka,
a probouzí se touha odvěká,
jak píseň tesklivá i plná vzruchu.
A neklidného srdce touhy snivé
jak bílí ptáci na odletu jsou,
již vzduchem zakrouží, se rozlétnou
chorému srdci přinést vody živé.
Jak hlasy, jež se rodí v srdce taji,
a volající nocí zasněnou,
zda odpoví jim dálka ozvěnou,
jež úzkostlivě ještě naslouchají.
A v podvečer, když stíny už se dlouží,
a nebem hvězdy třpytné zahoří,
slyš, srdcí dvé to spolu hovoří,
a do dálek tesklivou písní touží. –