To zvuky dávné as již písně tklivé
mně k sluchu dolétly, té písně snivé,
a tichem večera tak smutně lkaly –
mně pláčem duše se ty tóny zdály.
A tiše, nesměle se vzduchem nesly,
pak zmlkly na chvíli – snad ruce klesly,
ty ruce bledé, voskové jak – v snění,
když hlava klesá v citů rozechvění.
Ty tóny slyším, vítr kol jak táhne,
a do strun harfy jak, když ruka sáhne,
mou duši rozechvěly – tak smutné, tklivé,
té písně dávné as, neznámé, snivé.