„Já vrátím se, řek’, v boj a do ciziny,
když z domu odcházel – a teď se domů vrací...“
„Ach dcero, dcero má, den v šeru se už ztrácí,
po bílé cestě tam to temné kráčí stíny.“
„Mé srdce neklidné je, duše touhy plna,
vždyť domů vrátí se, a já ho matko zřela –“
„Oh, dcero, u kaple, jež tmou se v dáli bělá,
to lehce přeběhla obilím vánku vlna.“
„Ach, matko, srdce mé si radost svoji skrývá,
to on, to on, jej zřím, a navrací se domů –“
„Oh, dcero, dcero má, zelená haluz stromu,
to vánkem pohnula se, šerem tobě kývá.“
„Hle, celá bytost má jej matko má ó tuší,
i úsměv jeho zřím, ten úsměv známý, vlahý –“
„To ve svém srdci zříš předrahé tváře tahy,
oh, dcero, dcero má, to úsměv ve tvé duši.“