Po nočním, hvězdném nebi,
tou drahou odvěkou,
zamlklý měsíc koná
svou cestu dalekou.
S nadzemské hledí výše
měsíc do daleka,
na zem se dolů, dívá
do duše člověka.
Do ticha hvězdné noci,
tajemné, vyvřelo,
čím za dne lidské srdce
ubohé trpělo.
A měsíc němý svědek
je žalů člověka,
jenž útěchy už tady
na zemi nečeká.
„Ty jediný, tam, věděls’
o utrpení mém –“
hlas žalující slyší,
„smutno být člověkem!“
A teskné slyší hlasy
žalovat do noci,
těch, v úzkostech kdož hynou
sami bez pomoci.
Zří měsíc v lidské srdce,
zří v duši ubohou,
jde nocí, mlčelivý,
zastírá tváři svou.
Těch žalování teskné,
kdož trpí v úzkostech,
k hvězdnému stoupá nebi,
jak těžký země vzdech.
Měsíc se nad ně sklání,
je v bledou líbá tvář,
v jich těžkých snech nad nimi
bdí vlídná jeho zář.
Po nočním hvězdném nebi
jde měsíc, poutník, dál,
tajemství všecka, svědek
on němý, uchoval.
Zří na zem s hvězdné výše,
bolesti divný svět,
v ubohou duši lidskou,
– oh, smutno pohledět.
Ubledlý lidským bolem,
svou cestu dalekou
zamlklý koná nocí
tou drahou odvěkou.