Domů se navrátila
životem zlomena,
tu tíži neunesla
mdlá její ramena.
A v dívčím pokojíku
tam z její mladých let
po zašlém tesknilo vše,
za okny voněl květ.
Strom starý dosud díval
se její do oken,
hučela nocí řeka,
když víčka míjel sen.
Na stěně obraz visel –
nad děcko zbloudilé,
k ochraně anděl bílý
tam vztáhl ruce své.
Pod ním kdys, dítě ještě,
své ruce spínala –
tam domovem ztišená
i teď usínala.