Po zvyku předků, dávném
v komnatu starou sám
svou mladou uved ženu,
v svém rodném domě tam.
Komnata v starém domě
jich celý byla svět,
ta štěstí jejich zřela
po mnoho, mnoho let.
V zahradě fontán zpíval
o lásce v domě tom –
šly roky, utišení
i s léty napotom.
A fontán ještě zpíval
tu starou píseň svou,
vzpomínky v podvečer vždy
šly jejich komnatou.
A vděčností zrak zvlh jí,
když s láskou zřela zpět,
ze vášeň, touhy ztišil
on její mladých let.