Den k večeru se chýlí,
blednoucí slunce zář
se měkce v okně klade
tam na vrásčitou tvář.
Žilnaté, mdlé už ruce
oddané spjaty jsou.
Den za dnem tiše míjí,
bez vzruchu chvíle jdou.
A dole na záhonech
tak prudce voní květ –
tam dcera mladá chodí,
a touží v šírý svět.